Střelba na dlouhé vzdálenosti

Střelba na dlouhé vzdálenosti si u nás rok od roku získává stále více příznivců. Jde o disciplínu, které člověk, jenž má rád věci složitější, vyžadující k vyřešení přemýšlení, trpělivost, soustředění a určité znalosti matematiky a fyzikálních zákonů, doslova propadne. A nelituje jí obětovat čas ani peníze.

Střelbu na delší vzdálenost jsem si mohl vyzkoušet hned z několika moderních sportovních kulovnic různé ráže. Učitele jsem měl na výsost excelentního, bývalého dlouholetého příslušníka zásahové jednotky, instruktora střelby na dlouhé vzdálenosti a střelce takzvaně sportovních „odstřelovačských“ disciplín i aktivního lovce Bc. Radka Jirkovského. Byť mně vysvětlil nejdříve vše základní po stránce teoretické, v praktické části jsem se to jedno výukové odpoledne jako nadaný žák, myslím, neprojevil a on můj výkon k mé úlevě nekomentoval. A protože od té doby už nějaký čas uplynul, požádal jsem Radka Jirkovského ohledně dálkového střílení o odpověď na pár otázek.

Jaké délkové rozpětí vlastně máme mít za berné, hovoříme-li o střílení na velké vzdálenosti?

Záleží jak tento pojem kdo chápe, co pro koho je dálka. Například někteří lovci neloví na delší vzdálenost než do 80 či 100 metrů a vše nad to už je pro ně veliká vzdálenost, jiní loví bez problémů do 300 metrů. U sportovních střelců je to obdobné. Někdo má hranici dálky na 300, jiný na 600 metrech a někomu třeba nestačí ani kilometr. Je to různé. A je to samozřejmě také o vhodné zbrani, ráži, optice, technice a vhodném střelivu, prostě o celkově dobře sladěném zbraňovém systému.

Když si vezmeme, jaké zbraně a vybavení dnes nabízejí výrobci sportovním střelcům a lovcům, sportovní střelecké i lovecké vzdálenosti se nutně musely prodloužit.Vývoj nezastavíme. Před dvaceti či více lety, kdy měli myslivci k dispozici v podstatě jen staré „zetháčko“ v ráži 7×57 R se starou optikou, se dnešek srovnat nedá. Pro dalekohled Zeiss 4×32 s hrubým křížem bylo 100 metrů už dálka, protože zvětšení 4 x střelbu na větší vzdálenost ani neumožňuje. Nyní jsou běžné lovecké zbraně se sportovními hlavněmi, s variabilními dalekohledy 2,5 – 15×56 nebo sportovní 5 – 20×50 s přisvíceným křížem, paralaxou a se sportovními balistickými točítky, kdy může lovec střílet na zvěř do 500 metrů. Na velké vzdálenosti se loví například v Africe, u nás v Evropě to tak rozšířené není. Pro lovce jsou dnes střelecké možnosti v tomto směru úplně někde jinde.

Sportovní dálková střelba a lov. Neprolínají se spolu trochu tyto dvě kategorie?

Jsou zde střelci provozující čistou sportovní střelbu, ale jsou i tací, co se zabývají jak sportovní střelbou, tak lovem a přenášejí vlastně teorii sportovního střílení do lovecké praxe. Pak vzniká to, že někdo má loveckou vzdálenost osmdesát devadesát, maximálně 100 metrů, jiní zase loví bez problému škodnou zvěř na 250 až 300 metrů a jsou schopní tuto zvěř odlovovat velice kvalitně. Mají nejen vhodnou zbraň, optiku, ráži, mají praxi, natrénováno a – což je důležité – umějí střílet.

Myslím, že nejdůležitější je právě ona praxe, trénink, protože dobrá zbraň sama o sobě ještě nezaručuje dobrý výsledek.Zbraň sama může být precizní, přesná, ale člověk bez dostatečného tréninku nemůže a nebude strefovat ani s takovouto zbraní. V současnosti je to navíc také o penězích. Kvalitní zbraň, s níž se nechá lovit na 300 metrů, například moderní zbraně od firem Blaser, Rössler, Sauer a další, mají většinou varmintové lovecké hlavně, používají kvalitní střelivo v adekvátní ráži, jsou osazené dobrou dražší optikou. Bez těchto atributů se na větší vzdálenost úspěšně lovit dá jen těžko.

Opusťme loveckou dálkovou střelbu a pojďme k té sportovní, která přitahuje stále více lidí. Ta má určitě u nás také svůj vývoj.

Před dvaceti třiceti lety se tento typ střelby tady nepropagoval, tuto disciplínu střílelo jen málo střelců, neboť pro ni nebyly ani vhodné zbraně. S dálkovou střelbou se v podstatě začalo u policejních a vojenských speciálních jednotek, z nichž se rekrutovali odstřelovači. Jaké zbraně měli k dispozici?

Pro tento účel sloužila vlastně jen vojenská samonabíjecí puška Dragunov, považovaná za pušku jakoby odstřelovací, definovaná ale jako podpůrná zbraň pěchoty. Ve své době to byla sofistikovaná zbraň s velkým náskokem před ostatními, kulometným výkonným nábojem 7,62x54R se dalo střílet díky puškohledu s dálkoměrnou stupnicí a balistickým komínkem pro boční i výškovou korekci dost přesně až na 700 metrů. Pro policejního odstřelovače-specialistu se časem ukázala jako nevhodná. Začalo se přezbrojovat na dostupné tuzemské pušky, opakovací kulovnice vzor 54, opět ale v ráži 7,62x54R, později vylepšené přepažbením s označením vzor 54/90. V devadesátých letech minulého století, v době utváření našich zásahových jednotek a URNA, se objevily i jiné zbraně. URNA dostala pušky SIG Sauer SSG 3000 v ráži .308 Winchester, ale na zásahovkách stále zůstávaly dragunovy a pušky vzor 54/90. Až někdy v letech 1999 – 2001 byly uvolněny prostředky na nákup odstřelovací pušky i pro zásahové jednotky. Tendr vyhrála firma SAKO s velice přesnou speciální odstřelovací puškou SAKO TRG 22 v ráži .308 Winchester, s níž se běžně trénovala střelba do 500 metrů. Pak přibyly zbraně ve větší ráži, konkrétně .338 Lapua Magnum umožňující střílet až na 1000 metrů.

Odkdy tedy můžeme hovořit o počátcích dálkového střílení u nás všeobecně? V podstatě hned od devadesátých let, kdy se trh se zbraněmi u nás uvolnil, a byly propagovány soutěže ve střelbě na velkou vzdálenost. Pro sportovní střelce to však znamenalo a znamená problém se střelnicemi, ty vhodné bychom spočítali na prstech jedné ruky. Vojáci a policisté měli a mají možnost střílet dálku ve vojenských prostorech. Dnes i na vzdálenosti větší než kilometr díky vyvinutým zbraňovým systémům ve výkonné ráži .50 BMG, tedy 12,7 mm, s nimiž se dá střílet i na 1500 až 2500 metrů. Jde o speciální pušky využívané především v zahraničních misích.

Vybavení dálkového sportovního střelce má asi jinou podobu než pro běžnou sportovní střelbu.I tento sportovní koníček je dnes samozřejmě hlavně o penězích, a když je člověk má, může si dopřát leccos. Leckteří sportovní střelci už mají pušky v ráži .338 Lapua Magnum a pár padesátek v republice také je. Jde o speciály dovezené buď z USA, nebo dělané individuálně na zakázku v hodnotách od 100 do 300 000 korun, osazené špičkovou optikou v cenách od 60 do 100 000 korun. Jedna taková patrona je za minimálně 200 korun, v ráži .308 Winchester se kvalitní náboje pohybují v hodnotách od 40 do 80 korun. A chcete-li střílet opravdu precizně, nezbývá než si náboje přebíjet, vyrábět. Což také nestojí málo.

Vy sám jste při výkonu svého povolání či jako sportovní střelec střílel na jakou největší vzdálenost?

Ve vojenském prostoru v Boleticích jsem při jedné příležitosti dokázal s nábojem .308 Winchester se svou odstřelovačkou dát do figury na 940 metrů 16 ran z dvaceti. Chtěl jsem dokázat, že to možné je a byla to největší vzdálenost, na níž jsem střílel s touto ráží. S naší vojenskou odstřelovačkou Falcon schopnou střílet až na dva kilometry jsme trénovali střelbu na 1500 až 2000 metrů.

Jaký je rozdíl mezi dálkovou střelbou vojenských a policejních odstřelovačů a sportovní střelbou?

Velký rozdíl už je mezi vojenským a policejním odstřelovačem. Policejní střílí na takovou vzdálenost, aby zasáhl cíl jednou ranou a protivníka zneškodnil. Průměrná vzdálenost je v tomto případě celosvětově přibližně kolem 80 metrů. Policejní odstřelovači na velkou vzdálenost nestřílí, ale samozřejmě běžně se trénuje střelba na vzdálenost od 30 do 300 metrů. V případě nějakého problému jsou schopni krytí cíle až na 500 metrů. Vojenský odstřelovač střílí v podstatě se standardní zbraní na vzdálenosti do 1000 metrů nebo ze speciální zbraně na velké vzdálenosti. V jeho případě je prioritou protivníka trefit, zranit, protože ten pak zaměstná další vojenský personál. Sportovní dálková střelba je pak úplně někde jinde, tady se střílí na papírové terče, kde se sčítají body nebo na terče s bodovanými zónami. Střílí se na půl kilometru, ale i dál, až na kilometr. Na Slovensku pro tuto vzdálenost sportovní střelnici mají.

Mám drahou zbraň, kvalitní střelivo i optiku, tedy opravdu vše podstatné, co mně zaručí, že se strefím na kilometr do terče?

Kdo se o tuto disciplínu zajímá, ví, že to všechno samo o sobě ještě nezaručuje pokaždé trefu do terče. A nemusím jej strefovat vždy ani na 100 metrů, natož pak na velké vzdálenosti, kde se musí brát v potaz nadmořská výška, tlak a hustota vzduchu, vlhkost, rychlost a směr větru, rychlost střely, teplota vzduchu. Atributy dohromady ovlivňující přesnou střelbu. Protože tady už opravdu u sportovního střelce záleží na jeho trénovanosti, na tom, jak je se zbraní srostlý a nakolik ví, co si může za určitých povětrnostních podmínek dovolit. U střelby na velkou vzdálenost, respektive od těch 300 metrů dál, se musí brát na vědomí vnější balistika střely.

Je policejní soutěžní dálková střelba odlišná od sportovní?

Sportovní dálková střelba se střílí ze standardních pozic vleže, vsedě, vestoje, u vojenských a policejních odstřelovačů jsou polohy úplně jiné. Standardní, z níž se střílí na precizi, je poloha vleže, ale pak se střílí z poloh nestandardních, z kleku, ze stoje, z vozidla, zpoza stromu, střílí se z různých úhlů a z různých objektů, fakticky z veškerých nestandardních poloh, jaké lze jen vymyslet. Sportovní střílení a soutěže jsou od tohoto oproštěny, tady se pěstuje přesnost střelby na různé zaužívané vzdálenosti – například 100, 200, 300, 350, 400 metrů a dále, na něž se trénuje. Soutěže vojenských a policejních odstřelovačů jsou stavěny zase tak, že se střílí i na nestandardní vzdálenosti, třeba na 156, 178, 230, 440, 38 metrů a jiné další, na něž není možné trénovat. Takový závod je pak vlastně o tom, jak si se střelbou na tyto různé atypické vzdálenosti umí člověk poradit v různých nestandardních střeleckých polohách.

Co ovlivňuje přesnost střelby na vzdálený cíl jsme si řekli, jak ale s tím souvisí jeden z činitelů, nadmořská výška?

Ta souvisí se zemskou přitažlivostí. Je rozdíl střílet v České republice, kde jsou střelnice zpravidla v nadmořské výšce zhruba od 350 do 500 metrů a jinde, kde jsou výš. To byl i jeden z problémů, který jsme museli řešit s našimi vojáky v Lógaru v Afghánistánu. Zbraně jsme měli standardně nastřelené na naši nadmořskou výšku, ale tam v nadmořské výšce 2300 metrů střílely úplně jinak. Museli jsme si vytvořit zcela nové balistické tabulky, mimo jiné třeba na přenášení střelby, abychom vůbec trefovali cíle.

O zajímavostech a problematice střelby na dlouhé vzdálenosti bychom mohli hovořit jistě ještě dlouho. Na závěr snad ještě něco o tom jak si nastavit správné hodnoty pro střelbu na vzdálený cíl…

Každý sportovní střelec si vytváří svoji balistickou tabulku, protože používá své náboje s nějakou konstantní rychlostí. Má přizpůsobenou optiku a záleží na tom, kterou ze dvou, řekněme střeleckých škol, preferuje. Buď má zbraň nastřelenou na stabilní vzdálenost a přenáší na cíle v různých vzdálenostech záměrný bod, anebo vychází z druhé školy, kdy má na puškohledu balistickou věžičku a na danou vzdálenost na ní takzvaně cvaká, nastavuje korekci. Pro rychlejší pochopení uvedu příklad. Střelec má nastřelenou zbraň na 100 metrů, ale bude střílet na 300 metrů. Ví tedy, že pomocí speciálního kříže Mildot musí zvednout záměrný bod řekněme o 48 centimetrů a že při zvětšení 20 na optice mu to dělá třetí korálek na mildotu. Nestřílí tedy klasickým křížem, průsečíkem, jímž má zbraň nastřelenou na 100 metrů, nýbrž střílí přenesením na onen třetí korálek na mildotu. Kdežto střelec používající cvakání na balistické věžičce zase ví, že musí dát příkladně buďto 14 cvaků nebo si prostě najede na 300 metrů – záleží jak má označené cvakání na optice – přecvaká si a střílí na cíl na danou vzdálenost s tou záměrnou osnovou s nacvakanými balistickými hodnotami.

A co je lepší?

Záleží na střelci, co má raději a co si lépe osvojí, zda potřebuje být rychlejší nebo mu na tom nesejde. Záleží také na kvalitě puškohledu. Střelec preferující nacvakávání balistických hodnot se prakticky nemůže splést. Já sám ale preferuji a na závodech používám školu přenášení.